Buněčná stěna

Buněčná stěna je silná a tuhá vrstva, která dává bakteriální buňce tvar a mechanicky ji chrání.

Současně chrání bakterii i před chemickými vlivy, proti záření, vyschnutí, nepříznivým osmotickým podmínkách, atd.

Buněčná stěna odolává vysokému nitrobuněčnému osmotickému tlaku.

Vnější prostředí je pro bakterie většinou hypotonické, tzn. koncentrace solí v něm je nižší než  uvnitř buňky. Za této situace má voda tendenci pronikat do bakteriální buňky a tento koncentrační rozdíl vyrovnat procesem zvaným osmóza. Buňka zvětšuje svůj objem, ale nepraská, protože pevná buněčná stěna vysokému osmotickému tlaku odolává. V hypertonickém prostředí bakterie vodu rychle ztrácejí, podléhají plasmolyse a hynou. Toho se využívá při uchovávání potravin, např. nasolováním nebo přídavkem cukru.

Má charakter síta, obsahuje poměrně velké póry, kterými proniká většina molekul s výjimkou vysokomolekulárních látek (bílkoviny, polysacharidy).

Buněčná stěna je rozkládána pomocí enzymu lysozymu, který ji hydrolyzuje; penicilin  a další β-laktamová antibiotika blokují její syntézu. Rozrušíme-li buněčnou stěnu, dostaneme okrouhlé útvary ohraničené cytoplasmatickou membránou – tzv. protoplasty u grampozitivních bakterií (zcela bez buněčné stěny) či sféroplasty v případě gramnegativních bakterií (zbytky stěny na povrchu buňky). Tyto útvary jsou vždy kulovitého tvaru a musí být udržovány v hypertonickém prostředí. Některé patogenní bakterie mohou i v makroorganismu tvořit tzv. L-formy (buňky, které ztratily buněčnou stěnu např. vlivem antimikrobiálních látek), které mohou v prostředí o vhodném osmotickém tlaku přežívat, příp. se i množit.