Základní farmakologické pojmy

Oblast farmakologie, zabývající se osudem léčiva v organismu. Matematicky popisuje změny koncentrace léčiv v závislosti na čase od podání látky. Změny popisuje farmakokinetickými parametry.

Základními farmakokinetickými parametry jsou eliminační konstanty, distribuční objem, poločas, clereance a biologická dostupnost léčiva.

Eliminační konstanty se liší u jednotlivých typů látek, obecně nám však vyjadřuje množství látky vyloučené organismem za jednotku času.

Distribuční objem je parametr odpovídající zdánlivému objemu krve, který je potřeba, aby byla koncentrace látky rovna koncentraci v reálné krvi. Zjistíme jej tak, že po aplikaci léčiva a jeho distribuci po organismu odebereme pacientovi krev a koncentraci změříme. Čím vyšší je hodnota distribučního objemu, tím více se látka dostává do tkání.

Poločas (někdy také udáván jako poločas rozpadu) je veličina, která vyjadřuje čas, za který koncentrace látky klesne a polovinu.

Clereance udává objem plazmy, který se zcela očistí od dané látky za jednotku času. Můžeme ji rozdělit na clereance renální a nerenální. Renální clereance označujeme množství látky, které je vyloučeno z organismu ledvinami. Nerenální je někdy také označována jako hepatální, protože další eliminační mechanismy jsou pro většinou léčiv zanedbatelné. Tu pak můžeme stanovit jako rozdíl celkové a renální clereance.

Biologická dostupnost je veličina udávající rychlost a množství léčiva, které dosáhne systémové cirkulace po aplikaci dávky léčiva.

Aby měl lék požadované účinky na organismus, musí být v organismu v určité koncentraci. Ta se v čase od podání mění, především vlivem resorpce (absorpce), distribuce, metabolizace a exkrece.

Resorpcí je myšlen přestup léčiva do krevního řečiště. To souvisí se způsobem aplikace, kdy u IV aplikací není resorpce tak podstatná, jako u aplikací, kdy látka není vpravena přímo do krevního řečiště pacienta. Na resorpci mají vliv jak vlastnosti samotného léčiva (molekulární hmotnost, náboj, rozpustnost…), tak vlastnosti organismu a místo aplikace léčiva.

Distribuce léčiva v organismu opět záleží na jeho molekulové hmotnosti, náboji, rozpustnosti. Rozpustnost v tucích je důležitou podmínkou pro přestup přes biomembrány. Distribuce může být také ovlivněna navázáním účinné látky na proteiny v plazmě. Díky tomu účinek nemusí být tak intenzivní, ale prodlužuje to dobu jeho trvání. Distribuce léčiva se děje pomocí prosté difuse, pasivního či aktivního transportu, transcytózy a endocytózy.

Metabolizace slouží k přeměně látky na takové produkty, které tělo dokáže vyloučit. Výsledkem může být přeměna aktivního léčiva na inaktivní metabolit, přeměna neaktivního prekurzoru na aktivní formu léčiva, přeměna aktivního léčiva na další aktivní metabolity či přeměna aktivního léčiva na toxické metabolity. Metabolizace není u všech druhů zvířat stejná. Vyskytují se mezidruhové rozdíly, které mají u některých léčiv zásadní význam. Příkladem může být paracetamol, který je relativně častou příčinou otrav koček.

Exkrece je děj, kdy dochází k vyloučení produktů metabolizace a tím ke snížení koncentrace účinné látky v organismu. Hlavním orgánem zodpovědným za exkreci látek jsou ledviny, některé látky odcházejí z organismu pomocí biliární exkrece (stolicí).

Praktické využití farmakokinetiky je především při výpočtu účinné dávky léku.