Růst a množení bakterií

Pokud proběhlo jaderné dělení a bakteriální buňka dosáhla kritické velikosti, dochází k buněčnému dělení. Většina bakterií se dělí příčně za vzniku dvou stejně velkých, ale fyziologicky ne zcela identických buněk. Asymetrické dělení pozorujeme např. u pučících bakterií (dceřiná buňka neboli pupen má zpočátku malé rozměry, postupně dorůstá a zůstává spojena s mateřskou úzkým krčkem); u aktinomycet se příčná přepážka tvoří nepravidelně, buňky se větví či tvoří vlákna.

Rozdělení buňky je umožněno tvorbou příčného septa, které se tvoří od obvodu buňky (obvykle v ekvatoriální rovině) a roste směrem do jejího středu. Septum fyzicky rozpůlí mateřskou buňku na dvě buňky dceřiné. Dceřiné buňky se mohou zcela oddělit nebo zůstávají spojeny extracelulární hmotou či společnou pochvou do různých útvarů (dvojice, řetízky, shluky, atd.). U grampozitivních mikroorganismů při tvorbě přepážky nedochází k zaškrcení (konstrikci) buněk, u gramnegativních obvykle ano.

Oblasti vzniku nové buněčné stěny se označují jako stěnové pásy. V jejich místě dochází k hromadění prekurzorů buněčné stěny. Tvorba septa začíná invaginací (vchlípením) cytoplasmatické membrány. Její růst je následován rozrůstáním vrstvy peptidoglykanu do prostoru mezi membrány. Nově syntetizovaná buněčná stěna se současně vysunuje na obě strany (buňka se protahuje) a vrůstá dovnitř buňky. Současně se syntézou peptidoglykanu působí i lytické enzymy (autolysiny) umožňující štěpení původní buněčné stěny a vytvoření prostoru pro začlenění nových molekul. Aktivita syntetizujících i lytických enzymů je v rovnováze.